Daliboro, chceme tě představit. Pověz nám něco o sobě. 

Jsem narozená v chorvatské Rijece, kde ještě pořád žiju. Velkou část dětství jsem ale strávila v Olomouci u prarodičů. Ti měli velký vliv na to, kdo jsem dnes. Vyrůstala jsem ve dvou zemích a byla ovlivněná dvěma kulturami. Řekla bych, že právě to mi už od malička dalo trochu širší pojem o tom, co od života vlastně chci. Není divu, že cestování se stalo důležitou součástí mého života, a že se miluju inspirovat životem a lidmi. Fotografie krásně časem zapadla do této filozofie, i když jsem nejdřív vystudovala práva a prošla celkem dlouhou cestou k sebepoznání. Pak jsem si uvědomila, že je ok být svůj, sledovat vlastní vnitřní hlas a najít si svou vlastní cestu, i když to možná není v souladu s očekáváním okolí. 

Jaký je tvůj rukopis? 

Emoce. Empatie. Autenticita. Nechci se přetvářet a na nic si hrát. Chci svojí fotografií ukázat krásu života, krásu okamžiku. Čím jsem starší, tím víc chápu, že život nikdy nebude dokonalý. Že je život opravdu jen krátký okamžik, který jsme dostali a měli bychom ho … ŽIT. Chci zanechat lidem vzpomínky na něco, co cítili, když měli radost. Když byli šťastní. Něco, co jim ten pocit vždy připomene, i když přijdou těžké časy. 

Proč svatby? 

Víte jak říkají, že psa si člověk nevybere, že pes si vybere člověka? Řekla bych, že to tak bylo se mnou a svatbami, že ony si vybraly mě. Bylo to tak, že jsem už dlouho fotila jako amatérka. Jen pro radost. Neměla jsem v úmyslu živit se focením. V tu dobu (mluvím o roce 2009) nikdo nějak moc originálně svatby nefotil. Byla to klasika. Pózování bez duše, stejná místa akorát jiní lidé. Strašná umělotina. Kamarádka se mě zeptala, jestli bych jí nenafotila svatbu, a já ji odmítla. "Vždyť nejsem profík, to je velká zodpovědnost!" A tak si vzala nějaké lokální foto studio. Když jsem se na fotky potom dívala, skoro jsem u toho brečela. Věděla jsem, že bych to zvládla určitě trochu osobněji. Vlastně jsem byla strašně zklamaná. Protože fotografie pro mě už tehdy byla způsob vyjadřovaní. Krásná možnost ukázat život a lásku. A přitom se svatby tehdy fotily tak uměle. A to asi byl ten hlavní důvod, proč jsem do toho šla. Ukázat, že je to o lidech a o emocích, že každý pár je jedinečný, že každý z nás máme svůj příběh. Jsem strašně šťastná, že za posledních 10 let se změnilo hodně věcí ve svatbách i ve svatební fotografii. Že lidi konečně pochopili, že se nic NEMUSÍ. Že to všechno může být jen podle nich. 

Chceme vědět víc. Čím fotíš? 

Fotím na Canon. Ještě pořád jsem na DSLR, používám 5D MKIII, ale už pomalu plánuju přechod na bezzrcadlovku. 

Co nejraději fotíš? 

Když mi bylo 25, moje odpověď na tuhle otázku by byla jednoznačně “přírodu”. Dnes už je to:  "Lidi. Pocit. Emoce. Okamžik." 

Roční období, které tě nejvíc inspiruje? 

Jaro. 

Oblíbená prázdninová destinace? 

Nemám jen jednu. Miluju cestovat. Asi nejvíc jsem si oblíbila Toskánsko, Holandsko a Švédsko. 

Nejoblíbenější kniha? 

Je jich hodně. Všechno od Simona Sineka nebo Joe Dispenzy. 

Oblíbený film? 

Tak to rozhodně nemůžu říct jen jeden, protože jsem filmofil (smích). Vše od Malicka, Wes Andersona… Rozhodně mě baví filmy jako Before Sunrise, Eternal Sunshine of a Spotless Mind, Her, Lost in Translation, Donnie Darko, Requiem for a Dream, Tree of Life, Knight of Cups, Amélie, Mr. Nobody, Call me by Your Name… 

Pohádka z dětství, kterou jsi měla nejradši? 

Pokud může byt animovaná, tak jednoznačně Křemílek a Vochomůrka a Pohádky z mechu a kapradí. 

Oblíbené jídlo? 

Všechno vietnamské a thai. 

Na čem si ujíždíš? (guilty pleasure) 

Opakování “Friends” nebo “Sex and the City”. 

Zveme tě na drink, co si dáš? 

Označ co tě vystihuje 

50/50 
 
Foto: Dalibora Bijelić I Text: Dalibora Bijelić a Klára Šťastná