Každý je z jiné branže, ale vzájemně se podporují a doplňují. Křehká, přesto silná designerka skla Linda a osobitý hudebník Marcel, který čas od času oblékne bílý plášť. Kde se potkávají a v čem se názorově rozcházejí Jak je v životě ovlivnily zkušenosti z různých oborů? Nejen o tom jsem si povídala s manželskou dvojicí, která svůj 17 let trvající vztah v roce 2019 zpečetila svatbou na střeše pražské Lucerny.
Art designerka Linda Procházka nedávno představila pod svým brandem LINDA PRO limitovanou kolekci ručně vyráběných produktů z křišťálového skla. Získala nominaci na cenu Czech Grand Design 23 v kategorii Objev roku a zvítězila v kategorii Mladý talent cen Elle Decoration EDIDA 2024 a získala cenu veřejnosti Designbloku 2024.
Marcel Procházka alias Marcell je český zpěvák, producent a skladatel, který současně vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého a stal se lékařem. Vedle produkce
a skládání písní pro jiné umělce (spolupracoval například s Lenny, Davidem Kollerem, kapelou Mirai, Ewou Farnou, Benem Cristovaem a dalšími) představuje veřejnosti i vlastní sólovou tvorbu.
Doporučená hudba k četbě rozhovoru: svatební píseň Lindy a Marcela od Toma Walkera Leave a Light On.
Lindo, v mladším věku jsi reprezentovala Českou republiku ve sjezdu na divoké vodě. Jak se z holky, která sjíždí divokou vodu, stane designerka?
Linda: Začnu zeširoka. S Marcelem jsme spolu už hodně dlouho, ale svatbu jsme měli relativně pozdě. Na všeobecném gymplu jsme ani jeden nevěděli, jak naše cesty budou pokračovat, jak se budeme profilovat. Měli jsme nějaké vize, ale samozřejmě jsme tehdy nevěděli, jestli nás vezmou právě na ty vysoké školy, na které jsme se chtěli přihlásit. Já jsem jezdila na vodě, Marcel byl fotbalista.
Sen věnovat se designu jsem měla odjakživa, ale oba pocházíme z Olomouce, kde podmínky pro umělecké obory nejsou optimální. Zároveň představa mojí rodiny, co bych měla studovat, byla jiná, takže jsem v tom byla docela sama a na tak obří skok jsem si jednoduše málo věřila. Když jsem ale začala chodit s Marcelem, tak on byl ten, kdo mi dodal sebevědomí. Ukázal mi, že když si člověk něco přeje a jde za tím, tak je možné to realizovat.
Přijde mi zajímavý kontrast divoké vody a jemného designu. Věnuješ se profesionálně sportu i dnes?
Linda: Ne, to nejde. Sportovala jsem vrcholově, což obnášelo pravidelné tréninky, každý víkend závody, dlouhá soustředění, kdy člověk na měsíc odjede, často do zahraničí. Obojí zkrátka dělat nešlo, takže jsem vyměnila jedno za druhé. S designem jsem začínala od nuly a musela jsem mu dát maximum.
Dá se říct, že sis ze sportu odnesla něco, co jsi jen „přetavila“ do jiného oboru? Třeba právě vytrvalost a píli?
Linda: Je to tak. A taky je pravda, že na první pohled se možná ten „drsný sport“ a „jemný design“ zdají jako kontrast – a na jednu stranu ano, musíš toho hodně vydržet, je ti zima, mokro, jsi v nepříjemných podmínkách, ale současně je tenhle sport vlastně dost romantický. Jsi v přírodě, musíš vnímat každý sebemenší pohyb řeky, musíš si nastudovat, jak voda teče... ten sport je hodně o citu, protože loďka je vratká a potřebuješ dobrý balanc. Takže i sjíždění divoké vody je svým způsobem jemné, i když k tomu člověk potřebuje vytrvalost a sílu.
Občas to tak je, že se některé nabyté dovednosti vlastně nečekaně hodí pro jinou fázi života. Bylo to podobně i u tebe, Marceli?
Ty příběhy jsou podobné, protože já jsem hrál do 19 let fotbal, taky docela dobře. Ve třetím ročníku na gymplu jsem se rozhodl, že se budu hlásit na medicínu a kvůli tomu jsem se vykašlal na fotbal, abych se mohl věnovat stoprocentně studiu. Ve volném čase jsem si ale založil kapelu a někdy ve druháku, ve třeťáku na medicíně mě hudba úplně uchvátila. A to už mě vlastně nikdy nepustilo a spíš jsem neustále bojoval s tím, abych se dokázal nějak věnovat obojímu. Možná i díky tomu jsme spolu s Lindou tak dlouho, protože geneze našeho vztahu a asi ne úplně tradičního kariérního života byla velmi podobná.
Více z rozhovoru si můžete přečíst ZDE.
Text: Diana Rykrová | Foto: Eda Babák
