Sabina Jankovičová je slovenská historička umění.
Věnuje se mapování a popularizaci umělecké tvorby v době normalizace i dílům ve veřejném prostoru – vydala soupis Sochárske diela na území Bratislavy 1945–2013, autorsky se podílela také na knize Vetřelci a volavky: Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968–1989). V posledních letech se zabývá mapováním obřadních síní na území Slovenska, v rámci svého terénního výzkumu jich navštívila více než dvě stě. Zveme vás na návštěvu do pětice z nich.
Cesta v čase
Otevřete dveře do obřadní síně na malém obecním úřadě a rázem se vrátíte o půlstoletí v čase zpět. Těmto slavnostním prostorám se za minulého režimu dostalo nebývalé péče: na míru by zde bylo navrženo prakticky všechno: od křesel a lavic přes svítidla po detaily, jakými byly dveřní kliky nebo podnos na snubní prsteny. Běžnou součástí byla díla renomovaných umělců a dyzajnérů (Milan Dobeš, Jozef Jankovič či Anton Cepka) i autorů ve vnitřním exilu, kteří se vyhýbali angažované ideologické tvorbě. Svatební síně měly být působivé a vskutku reprezentativní, měly konkurovat interiérům kostelů, použité materiály byly kvalitní a luxusní.
ŠOPORŇA
Obřadní síň v Šoporni z roku 1976 je dílem architektů Rastislava Janáka a Ivana Petelena. Na boční stěně je reliéf od výtvarníka Štěpána Boboty. Tato síň je intenzivně barevná, nikoli bílá nebo smetanová, jak bývá zvykem. V Šoporni se zcela netradičně zachoval také koberec. Koberce kdysi dodávaly obřadním síním nádech luxusu a útulnosti. Dnes jsou často odstraněny jako první a nahrazeny plovoucími podlahami. Vyšperkované interiéry tak ztrácejí mnoho ze své původní atmosféry.
Síla spolupráce
„Interiérová řešení obřadních síní svou kvalitou a nápaditostí rozhodně nezaostávají za návrhy velkolepých interiérů např. v hotelech, kulturních domech nebo na velvyslanectvích. V relativně malých prostorech vyniká spolupráce architekta a výtvarníka už od počátku návrhu a umístění výtvarného díla zde není jen formalita. Díky tomu jsou obřadní síně skutečně výjimečnými originálními prostory. Mnohé obce ale dnes netuší, že se v jejich budovách nacházejí díla značné kulturní i finanční hodnoty,“ uvádí Sabina Jankovičová. Nahrazování původních zařizovacích předmětů sériovým kancelářským nábytkem je opravdu nešťastný krok a nezbývá než doufat, že díky této osvětové práci zůstane podmanivá atmosféra obřadních síní zachována.
Výjimečné slovenské obřadní síně z období normalizace díky výzkumu Sabiny Jankovičové a občanskému sdružení Čierne diery dostanou již brzy knižní podobu, více na ciernediery.sk.
HRIŇOVÁ
Obřadní síň v Hriňové z roku 1982 je zachována v téměř původním stavu. Navrhla ji architektka Helena Materáková, která pracovala s křivkami v nábytkovém designu, včetně detailů obkladu stěn. Výjimečný je tvar sedadel. Původně byl celý sál laděn do olivové barvy, nyní je čelní stěna bílá. Vyměněn byl koberec, naštěstí nikoli za plovoucí podlahu. Dominantou prostoru je gobelín na boční stěně od Evy Fišerové, který byl odborně vyčištěn.
PODBREZOVÁ
Svatební síň v Podbrezové z roku 1978 byla atypicky přímo spojena s vestibulem budovy a hlavním schodištěm, v současné době je místnost oddělena od vestibulu stěnou, aby příchozí nenarušovali průběh obřadů. Mobiliář vyjma podlahy je v původním stavu. Autorem čelní stěny je Stanislav Balko, jehož dílo najdete i ve vestibulu. Smaltovaná malba vyniká vrstvením barevných struktur, motivem je svatba inspirova- ná lidovými ornamenty.
PS: Nalistujte si svatbu Martiny a Gabriela v MILE 21, která se odehrála v budově Velvyslanectví Slovenské republiky v Římě. Stavba je dílem architektů Ferdinanda Milučkého a Jozefa Chovance z let 1967–1971. Budova je obložená italským vápencem botticino, který dobře odolává římskému podnebí, v interiéru je použit leštěný mramor a pohledový beton. Velkému sálu dominuje světelná plastika Jozefa Vachálka inspirovaná lidovými slaměnými ozdobami.
LAZY POD MAKYTOU
Obřadní síň v malé obci Lazy pod Makytou pochází
z roku 1983, jejím autorem je architekt Martin Galovský. Prostor, jemuž dominuje zářivě červená koženka, vyniká ojedinělou dispozicí s hlavní orientací nikoli na čelní, ale boční stěnu. Nevěsta se ženichem usedají do majestátního trůnu, nad hlavami mají smaltované symboly od Milana Gašpara. Se stolem oddávajícího byli opticky propojeni červeným pruhem na stropě. Tento prvek byl zničen sádrokartonovým stropem, naštěstí jediným novodobým zásahem do tohoto interiéru. Monumentální dílo Milana Gašpara je také na boční stěně. Smaltovaná malba v oranžových tónech symbolicky znázorňuje spojení dvou lidí ve vztahu.
DUDINCE
Obřadní síň v lázeňské obci Dudince pochází z první poloviny 70. let. Původní je dýhové obložení stěn, stůl oddávajícího i velkorozměrný světelný objekt, na tehdejší dobu velmi neobvyklý, protože takto výrazná svítidla se objevovala až v druhé polovině 70. let. Židle neobyčejného tvaru s kovovou konstrukcí byly nově přečalouněny. Prostoru vévodí mozaika Vincenta Hložníka z roku 1974. Síň je výjimečná svou zachovalou dobovou atmosférou.
Text: Hana Janišová na základě podkladů od Sabiny Jankovičové | Foto: Sabina Jankovičová
