Vybavíte si první šperk vytvořený pod značkou 27Jewelry? 

Vůbec! (smích) Ze začátku vznikaly hlavně experimenty. Název jsem už měla v hlavě, ale vývoj stylu a následně kolekcí byl ještě dlouhý proces. Navíc když jsem se začala prezentovat pod svou značkou, tak jsem ještě vůbec nepracovala se zlatem. Teprve mě čekalo celé studium zlatnictví. Začínala jsem se sklem, při tom jsem se pomalu učila se stříbrem a pak jsem přecházela na zlato. Takže první byl nějaký skleněný šperk. Tvořila jsem spíš pro sebe a lidé se o to začali zajímat, to mě hnalo dál. 

Postupně jste se dostala k zakázkové tvorbě a vysoké šperkařině. Jaký je u nás zájem o ručně dělaný šperk na míru? 

Ve 27Jewelry je sedmdesát procent výroby na míru pro klienta. Když budu mluvit obecně, zájem o ruční práci a individuální přístup vzrůstá, byť na to mám samozřejmě zkreslený pohled – moje značka se vyvíjí, roste, přibývají klienti, takže mi automaticky připadá, že zájem roste. Určitě žiju v bublině vyselektovaných lidí. Když přijdu kamkoli jinam, tak tam o šperku nikdo neví, vůbec netuší, že se něco takového vlastně dá dělat. Šperk stále potřebuje osvětu. Lidé už si celkem zvykli, že si můžou nechat ušít oblek na míru, ale že si můžou nechat udělat šperk na míru, není úplně to první, co jim vytane na mysli. 

Jak velkou tvůrčí svobodu vám klienti dávají? Pracujete s člověkem, kterého poznáte na chvilku, každý má přitom nějakou svou představu a zároveň vám musí dát autorskou volnost... 

Naštěstí se mi takhle tvoří vlastně velmi dobře, protože se už od začátku snažím o silné vyprofilování a moc si nenechám lámat prsty – neudělala bych někomu něco podle obrázku – a snažím se držet svou linii. Díkybohu se lidem moje práce líbí. Už se nepotýkám s tím, že by někdo chtěl něco vysloveně jiného. Klienti jdou záměrně za mnou, protože vědí, že chtějí šperk ode mě. Tím pádem mi nechávají volnou ruku. Vyslechnu si jejich příběh, k čemu šperk má sloužit, jak se v něm chtějí cítit, na jakou je pří- ležitost, a když jsou tam kameny, tak do jaké barvy nebo jaký typ kamenů se jim líbí, ale pak už to hodně nechávají na mně, takže to je skvělé. 

Potýkáte se někdy s technickou náročností vlastních návrhů? 

Je pravda, že si občas upletu bič sama na sebe. Pro kolekci Drops and Sparkle pod značkou Lenka Kerlická jsem chtěla technicky zvládnout zasazení kamene tak, aby k němu perfektně procházelo světlo, ale zároveň aby šperk byl pohodlný a nezatrhával se. Zasazení kamene jsem vymýšlela dlouhou dobu, než jsem byla spokojená. Na základě tohohle uchycení pak vznikla celá kolekce, která si hraje s různými kompozicemi kamenů. Jindy jsem třeba pracovala s drahým a neopakovatelným opálem, což není tvrdý kámen, a já chtěla, aby přes něj přecházely diamanty, takže to byl oříšek. Naštěstí všechno dobře dopadlo a ráda na ten šperk vzpomínám. 

Zmínila jste značku Lenka Kerlická. Je to samostatný projekt, nebo patří k 27Jewelry? 

To je jiný projekt. Chci se v něm zaměřovat na high end šperky až šperky jako objekty, na které si dám třeba půl roku. Budou vznikat trošičku jiným způsobem. Dostala jsem se tak trochu do bodu, kdy jsem měla pocit, že potřebuju vybuchnout po šperkařské stránce někam jinam, popustit uzdu inspiraci. Toužím třeba udělat zlaté hodinky a další blázniviny, a to je právě Lenka Kerlická. Nechci si stanovit nějaké limity a jsem sama zvědavá, kam to povede.  

Vídáte své šperky někdy znovu? 

Někdy ano. Je to asi půl roku, měli jsme v hlavní vitríně prsten s unikátní sestavou černých a šedých diamantů v kombinaci s perlami. Někdo si ho koupil, zrovna když jsem tu nebyla, takže někdy vyrobím takovýhle kousek, ale pak už nevím, kde žije. Až jednou přišla paní a chtěla si koupit další šperk a měla právě ten prsten na ruce! Tak to bylo hrozně krásný, protože jsem na něj opravdu vzpomínala. Vyslala jsem myšlenku – kdepak asi ten prsten je – a ona mi ho pak přišla ukázat. Jinak šperky vidím při čištění, ale spoustu z nich už znovu nespatřím. 

Tvoříte šperky zejména pro ženy. Děláte kromě snubních prstenů ještě něco pro muže?  

Dělám toho spoustu, náramky, náhrdelníky, přívěsy, manžetové knoflíčky, spony... Kromě snubních prstenů ale nemám žádnou pánskou kolekci a ty šperky hodně vznikají na míru. Buď přijde žena, že chce něco pro muže, nebo přijde rovnou muž. 

Jak vznikají snubní prsteny na míru?  

Vedou mě příběhy mých zákazníků. Když tvořím snubní prsteny, tak samozřejmě přemýšlím nad tím, na co ty šperky jsou, jak budou nositelné, kdo je bude nosit a co si vlastně lidé tím šperkem slibují. Hodně to vychází z toho, jaký je kdo typ, jaký žije život a jakým způsobem chce prsten nosit. Protože někdo pracuje na počítači, někdo zas rukama, takže se snažíme, aby šperk byl pohodlný, aby ho dotyčný nemusel sundávat, aby o něj nemusel nějak zvlášť pečovat a bát se o něj. To je asi první věc, kterou společně řešíme. Potom chci slyšet, co v tom šperku snoubenci vidí, co by jím chtěli jeden druhému říct, případně jestli mají nějaký symbol nebo kámen, který je spojuje. Může jít i o společný zážitek, tak k tomu třeba vybíráme vhodný typ kamene, který by se dal umístit do obou prstenů. 

Snubním prstenům ale obvykle předchází ten zásnubní... 

To je v mnohém odlišná práce, když přijde samotný muž a chce nechat vyrobit prsten pro svou milou. Řešíme, jaká jeho přítelkyně je, kde se poznali, co má ráda. Mužům říkám – nebojte se, až půjdete pro snubní, už to nebude tak těžký, ona vám poradí (smích). Někdy je doprovází třeba budoucí tchyně nebo kamarádka, ale z 95 procent chodí muži sami. Je to úžasné a mám to moc ráda. Oni jsou většinou hrozně nervózní a klepou se jim ruce a někdy si nemůžou vzpomenout skoro ani na jméno své vyvolené. Je to opravdu dojemný a připadá mi, když už prostě takoví chlapi jsou, že to pro ně je důležitý moment. Já to nesmírně oceňuju, když z nich cítím, že si váží své partnerky a chtějí vztah zhmotnit něčím jedinečným, že do toho momentu chtějí dát ještě něco víc než jenom kroužek. 

Máte představu, kolik párů už jste spojila snubním prstenem? 

Víte, že nevím? Nedovolím si to střelit od boku, ale pár stovek už jich asi bude. Někdo si dokonce nechá vyrobit snubních prstenů několik. Klienti za mnou často přijdou a jsou ve stresu z toho, že si vybírají prsten na celý život. Já je ale uklidňuju, že přece nemusejí mít jen ten jeden – stejně jako se měníme my, můžou se měnit i prsteny. K výročí si třeba manželé darují nové snubní prsteny a můžou jimi buď doplnit ten stávající, nebo si ráno vzít ten, na který mají náladu. 

Co byste chtěla, aby vaše šperky svým nositelům přinášely? 

Radost! Protože sem lidé chodí v různých životních situacích a jde o jejich individuální radost. Nejde jen o svatby nebo zásnuby, letos je například velká poptávka po pamětních špercích jako vzpomínka na zesnulého. To je takové velké téma, s kterým současně pracuju, protože i ono patří k cestě našeho života, a přitom u nás úplně vymizelo. Dřív bylo úplně běžné mít amulet, do prstenů se splétaly vlasy zemřelých... Takže tenhle rok mě učí i tohle téma a cítím váhu zodpovědnosti, jak takový šperk pojmout a jak tu poslední vzpomínku uchovat. Na druhou stranu je ale hrozně krásné, že lidé chtějí vzpomínku zachovat v něčem důstojném, v něčem, co je zase půvabná a hodně intimní věc, a můžou tak být v tom šperku vlastně pořád spolu. 

Mluvíme o vztazích a o trvalých hodnotách. Je to důvod, proč jste si za svůj výsostný materiál vybrala zlato? 

Na mě působí především energie materiálu. Mně připadá, že čím je zlato starší, tím je krásnější, a vím, že třeba platina je dražší kov, ale nemá pro mě takové kouzlo jako zlato. Zlato je teplé, příjemné, osobní. Vůbec jsem neváhala, přestože jsem začínala se stříbrem, protože je dostupnější a levnější. Ale věděla jsem, že jestli chci svým šperkům dát dlouhověkost, tak to prostě nemůže být žádný jiný materiál. Když už je něco dělaného na míru, je škoda, aby to bylo krátkodobé. 

Časem ten kov trošku změní charakter, ale to ke šperku vlastně patří. Kdyby byl pořád stejný, byl by jako bez života... 

Přesně tak. Samozřejmě nikdo nechce mít prsten zničený, ale ty jemné oděrky, co se do zlata zanášejí, to je prostě další příběh šperku. A když někde najdeme šperk po naší babičce nebo prababičce, tak je na něm vidět, co všechno si prožila a jak s tím šperkem zacházela. Některé babičky je mají načančané, jak je nosily příležitostně, a jiné mají šperky tak tenoučké a ošoupané, že je z toho cítit celý jejich život. 

I vy máte doma jeden klenot s dávným příběhem vaší rodiny, je to historie šperkařského rodu Kerlických, která málem upadla v zapomnění. Vy jste se o tom od strýce dozvěděla víceméně náhodou až během studia šperkařství, proč tak pozdě? 

To by mě taky zajímalo! Poslední obchod byl na Staroměstském náměstí, komunisti ho zavřeli a znárodnili veškeré věci. Co si pamatuju z dětství, tak babička pracovala v bance a děda byl voják. O klenotnictví ani slovo. Ze šperků, které se v dílně vyráběly, nemáme vůbec nic. Až teď jsem získala cigaretovou špičku, kterou mi věnoval jeden pán. Našel ji po tetě na půdě a byla ještě v originálním balení Kerlických, takže hledal na internetu, odkud pochází, a napsal mi. Okamžitě jsem mu psala, že je to absolutní poklad a že dám všechno za to, abych ho mohla alespoň vidět. A on mi ji pak věnoval, měla jsem ohromnou radost. Teď mám ještě poměrně nově celou sadu příborů na ovoce, taky z pozůstalosti. Občas se mi někdo ozve, že něco v rodině mají, a přinesou mi to ukázat, tak to je hezké, ale jinak doma nic nevlastníme. Pořád hledám po internetu, protože někdy narazím na něco od nás, ale vždycky už je to prodané. Takže tady vysílám do světa, ať si mě to najde. 

Necháváte se zároveň v tvorbě inspirovat historickými šperky? 

Ne, protože jsem ke šperkařství přišla z druhé strany a nějak si mě to našlo samo, tak jsem vlastně ráda za to, že tím nejsem ovlivněná a mám volnější pole působnosti. Necítím, že bych musela na něco navazovat. 

Jak vnímáte symboliku drahých kamenů? 

Je to důležitý aspekt. Například jsem vytvořila kolekci pěti šperků na základě meridiánů čili drah v našem těle, byla to taková ukázka, jak se dá s kameny pracovat. Každý ten šperk byl zaměřen na jiný typ meridiánu a má nás harmonizovat. Jindy ale šperk tvořím spíš pocitově na základě hry barev kamenů, baví mě netypické pojetí – když se řekne safír, všichni si představí modrou, a mě vlastně inspirují všechny ostatní barvy safíru než ten modrý. Ostatně i ta modrá má mnoho odstínů. Takže si u jednoho šperku dovedu hrát třeba se třemi odstíny jednoho kamene a zase vytvářím trochu jiné emoce. I v tom je harmonie. 

Máte nějaký nejmilejší kámen kromě diamantu? 

Kromě diamantu? Ten mě právě napadl jako první. Někdy lidé vnímají diamant jako běžný kámen. Dražší, ale běžný. Ale co mě nikdy na diamantu nepřestane fascinovat, je to neuvěřitelné kouzlo při jeho vybroušení, to ostatní kameny nemají. Když vidíte přírodní diamant a pak třpyt po výbrusu, nikdy by vás nenapadlo, že se z něj tohle dá vykřesat. Připadá mi to pořád úplně neuvěřitelné. Samozřejmě i tvrdost a odolnost toho kamene je neopakovatelná. Nádherné jsou smaragdy a ty jsou ještě dražší než diamanty, jsou hodně vzácné. V mé tvorbě jsou populární měsíční kameny, klienti je mají v oblibě, cítí s nimi souznění. Já osobně mám třeba moc ráda i labradorit, který zas tak vyhledávaný není, ale je to zajímavý kámen. Nebo opál, to je vysloveně pastva pro oči. Už teď se těším, až se zase vydám za hranice na veletrh a utratím tam balík peněz. To je hodně nebezpečné (smích). 

S drahými kameny a kovy se dnes ve šperkařství pojí i etický rozměr. Jak k tomu přistupujete? 

Dostat se u nás v Česku k recyklovanému zlatu je dost těžké. Snažím se proto získávat zlato od klientů a přepracovávat ho, abychom zbytečně nezatěžovali přírodu. Lidé hodně sledují krvavé diamanty, ale každý kámen se někde musí získat a každý kámen musí někdo zpracovat. Důležité je získávat materiál z ověřených míst, diamanty z Antverp a certifikované kameny. Děláme maximum pro to, abychom znali jejich původ a věděli, co vlastně svým klientům poskytujeme. 

Jubilejní desáté číslo Mile bylo zaměřené na vůně a vzpomínky. Jakými vůněmi se obklopujete a co pro vás znamenají? 

Vůně je pro mě velké téma, obzvlášť v posledním roce života. Jsem hodně citlivá na vůně i zvuky a mám problém s vonnými svíčkami i parfémy, celoživotně hledám vhodnou značku a nenacházím. Proto jsem si řekla, že nebudu hledat, ale že něco vytvořím, a pustila jsem se do vývoje parfému. Budou to naprosto přírodní certifikované parfémy v olejové bázi. Je to běh na dlouhou trať, miliony zkoušek a ovonění a shánění těch správných esencí i certifikací, tak snad vše projde. Máme vymyšlené tři základní vůně. Každá bude trochu jiná, ale zároveň budou kombinovatelné, takže kombinací bude ve finále mnohem víc. Doufám, že už brzy si s nimi lidé začnou dělat radost. Je to velká srdcovka a hrozně se na to těším. 

Souvisí s tím vaše nová značka 27Ascent? 

Ano, to je takové moje nové baby! Úplně první produkt je skleněná aromalampa Aithér, která vznikla ve spolupráci s Eliškou Monsportovou. Hrozně ráda pálím vykuřovadla, stačí dát svíčku třeba pod lístky růží nebo uschlý eukalyptus, nádherně to provoní byt a vlastně je to čistá příroda, nic chemického. Naše aromalampa k tomu má sloužit, ať už pro pálení vůně na sucho nebo kapičky esenciálních olejů, a zároveň je to umělecký objekt, v její podobě se zhmotňuje pohyb, kouř, vůně. Lidé občas říkají, že jim moje šperky připomínají přírodu, ale pro mě je to především pohyb. Jsem šťastná, že jsem zjistila, jak uchopit práci se zlatem, aby to nebylo strnulé, mrtvé, ale aby ten materiál prostě žil. To obě značky spojuje. Sklo miluju a jsem na ten projekt opravdu pyšná, navíc jde o českou ruční výrobu. 

Číslo 27 vás podle vlastních slov provází životem, proč jste ho doplnila právě slovem ascent? 

Ascent znamená v angličtině něco povznášejícího, stoupajícího vzhůru, takže i v názvu vidím pohyb a vnitřní růst. Zároveň je v něm skrytá samotná vůně neboli scent. Mé motto, které pro mě tu značku symbolizuje, zní conversation between body and mind. Chci proto pokračovat směrem krásných věcí, které nám dělají radost a zpříjemňují nám život.  

Text: Helena Stiessová | Foto: Everbay