Na podzim loňského roku jste vydali jubilejní desáté album Jedna nula a letos v únoru jste odehráli v prostorách pražského DOXu koncert spojený s křtem. Jaké pocity ten online koncert provázely? 

Pocity byly smíšené, i když ve výsledku naštěstí výrazně převažovaly kladné. Koncert bez diváků prostě nikdy nemůže být opravdový koncert. Ale na druhou stranu jsme se snažili, co to šlo. Rozhodli jsme se udělat to stylem „když už, tak už“. Takže jsme nazkoušeli celé nové album – což se nám naposledy povedlo v roce 2004 s Nanoalbem – a nešetřili jsme na výpravě, scéně, hostech. Zkrátka jsme chtěli divákům u obrazovek přinést pokud možno plnohodnotný koncert Tata Bojs. Také jsme do poslední chvíle byli lehce nervózní, jestli nebudeme finančně v minusu, protože jsme opravdu na ničem nešetřili. Naštěstí nás v tom fanoušci nenechali, takže jsme se nakonec nezadlužili. 

Teď je těžké plánovat živá vystoupení, máš na letošek v rámci kapely i mimo ni nachystané nějaké projekty? 

Od června až do podzimu mám „plný kalendář“. Ale v současné době víme, že to nemusí nic znamenat. Bylo by ale skvělé, kdyby to přece jen alespoň trochu něco znamenalo. V létě máme naplánováno pár menších samostatných koncertů, na podzim by se mělo uskutečnit turné, které mělo probíhat někdy v těchto dnech. I sem tam nějaké to DJování tam mám předdomluvené. 

V textech šetříte slovy, ale o to víc je v nich smyslu, dvojsmyslů, fórků i překvapivých point. Pod spoustou z nich jsi podepsaný ty. Napadají tě slova vždycky v češtině, nebo je třeba v určité fázi tvůrčího procesu zřetelnější, že by vyzněly líp anglicky – nebo naopak? 

Když jsem se učil anglicky, tak se mi občas stávalo, že jsem měl sny v angličtině. Ale buď jsem v nich používal svou omezenou slovní zásobu nebo byly s titulkama; každopádně jsem jim rozuměl. Ale to se stávalo výjimečně. Většinou sním, bdím i tvořím v češtině. Na druhou stranu, angličtinu mám rád, jsem jí přirozeně obklopen, takže se mi tu a tam stane, že se nějaký nápad vyvrbí anglicky a působí tak přirozeněji. Na naší poslední desce je to například případ textu Kraftwerk In Saint Tropez. Ten by česky myslím tolik nefungoval. 

K téhle písničce vznikl i klip prokládaný autentickými záběry z výletu do Francie, to byla nějaká historická cesta? 

Pro nás zcela zásadní! V roce 2001 jsem si pořídil, aniž bych v té době uměl řídit, svůj vysněný automobil Citroën 2CV zvaný Kachna. A bylo jasné, že naše první velká cesta musí vést k četnické stanici do Saint-Tropez! A 21. srpna 2002 jsme tam já s Bárkou, Bublajs s Klárkou a Matěj s Dulkou opravdu stanuli! Nezapomenutelný výlet, i když na to video, co jsme tam točili, jsem skoro zapomněl. Znovuobjevil jsem ho až během jarního lockdownu. Jako když najde... 

Jsi muzikant a zároveň zapálený hudební fanoušek a sběratel cédéček. Co tě na hudbě přitahuje? 

Ze všech forem umění mi asi dokáže dodat nejvíce radosti. Fascinuje mě její neuchopitelnost. Možná i proto jsem takový nadšený sběratel cédéček a elpíček. Protože vím, že to vlastně nejde – že tu hudbu stejně nikdy doopravdy „nemám“. Nelze ji chytit. Jak říká můj oblíbenec David Byrne, je to „kluzká potvora“. 

A míváš dny bez hudby? Máš rád ticho? 

John Cage ho při svých experimentech hledal a došel k tomu, že absolutní ticho neexistuje. Za tímto účelem se nechal taky zavřít do zvukotěsné komory, ale zjistil, že i tam něco slyší – svůj tep a dech. A jak tvrdili avantgardisté už asi před sto lety, každý zvuk může být hudba. V tomto směru jsme tedy všichni obklopeni hudbou neustále... Ale to jsem to vzal moc zeširoka, chápu, že otázka byla myšlena normálně. Nejsem člověk, který by si pouštěl hudbu v jednom kuse. Mám radši, když si ji mohu pustit a alespoň trochu se na ni soustředit. Ideálně zcela. Všudypřítomný hudební smog mě spíš otravuje. 

Jsi známý tím, že rád a neúnavně fotíš, zejména fanoušky při koncertech. Co se s těmi fotkami děje dál? 

Fotím (od roku 2003 už – bohužel – jen na digitál), archivuji a tak to často nadlouho končí. S tříděním a popisováním vlastního fotoarchivu jsem pozadu. Teď jsem někde u listopadu 2015. Asi bych s tím měl trochu pohnout! Na druhou stranu, spousta fotek je zajímavějších až s nějakým časovým odstupem. A při řadě příležitostí se ale už hlubiny mých archivů otevřely a vydaly zajímavá svědectví! Hodilo se to například, když jsme pracovali na objemné publikaci Tatalog, která shrnuje prvních třicet let fungování naší kapely. 

Fotíš i jiné objekty? 

Mé největší fotookruhy jsou koncerty/DJování a rodina. V posledním roce samozřejmě převládaly rodinné fotografie. Ale jinak mě baví fotit, cokoli mě zaujme, třeba zajímavé číselné kombinace na počítadle kilometrů, plechovky od limonád atd. V dnešní době to není nic tak zvláštního, ovšem já jsem s tímto přístupem začal ještě hluboko v analogových dobách! Ten můj způsob „kobercového fotografování“ lezl trochu do peněz, ale občas z toho lezly zajímavé snímky... 

Jedna z písní na novém albu má název 220 Travoltů. Krásně to vystihuje taneční energii, kterou neustále sršíš během koncertů nebo za dýdžejským pultem. Kam na ni celou tu dobu chodíš? 

Za to může hudba! Já sám nejsem nijak hyperaktivní. Vlastně ani aktivní. Naopak, jsem trochu zpomalený. Ale ta hudba to se mnou začne dělat a ani se neptá, jestli je mi do tance, nebo ne. Na konci mě propustí a já se zase vrátím ke svému obvyklému šnečímu tempu a energii. Nevím, co to je. 

Jak ses vlastně k pouštění písniček dostal? 

V roce 2000 jsem se svým kolegáčkem z klubu Delta Matějem Bartoškem (též člen výpravy do Saint-Tropez a editor našeho Tatalogu) založil DJskou dvojici Alfa a Omega. Pouštěli jsme písničky ze dvou discmanů a místo mixpultu používali starý čtyřstopák. Premiéru jsme si odbyli na festivalu v Boskovicích. Potom jsme hrávali hlavně na Deltě, po koncertech spřátelených kapel. Kolem roku 2006 už Matěje DJování přestalo trochu bavit a já za pultem osaměl. 

V roli dýdžeje už jsi určitě zažil spoustu svateb a oslav. Je něco, co ti utkvělo v paměti, nějaká svatební historka „z natáčení“? 

Na žádnou extrémní kuriozitu si nevzpomínám. Ale vím, jak mě znervóznilo, když jsem zjistil, že na jedné svatbě chtějí, abych jim pouštěl muziku nejen na závěrečném mejdanu, ale také ke krájení dortu, prvnímu tanci a dokonce i samotnému obřadu! A samozřejmě to byly konkrétní, předem vybrané skladby. Nakonec to celkem vyšlo, ale zapotil jsem se. Zvlášť když jsem myslel, že obřad už skončil, já jsem pustil slavnostní písničku a pak mě kamarádi upozornili, že farář chce ještě něco říct. 

Máš žánrovou specializaci nebo oblíbené období? 

Mám za to, že jsem žánrově celkem bez omezení, ale zjistil jsem, že to je velmi relativní. To, co mně připadá jako poměrně široký rozptyl „kvalitních tanečních písniček“ od šedesátých nebo dokonce padesátých let po současnost, je pro jiného zanedbatelný výsek nezajímavé hudby. Ale to je asi přirozené. Každopádně mám spoustu hudebních oblíbenců ze všech těchto období a neumím jmenovat jednoho a jedno. Je mi to jedno. 

Jaké míváš zadání, respektive nakolik se snažíš vyhovět? Nebo odmítneš, když svatebčané/objednavatel požaduje hudbu, kterou rád nemáš? 

Já se vlastně snažím celkově na svatbách spíš moc nehrát. S výjimkou svateb kamarádů a známých. Když za mnou přijde někdo cizí, snažím se ho zpravidla před sebou spíš varovat. Nebo zjistit, jestli mě někdy slyšel hrát, jestli se mu/jí opravdu líbí to, co pouštím. Ne, že bych byl nějaký nekompromisní DJ-umělec který by nechtěl splnit něčí přání (naopak, když se s někým domluvím, jsem rád, když mi předtím dá vědět, jestli mají třeba nějakou zásadní písničku a tak podobně), ale jde o to, aby mi pak někdo nedýchal celou dobu na záda a neříkal mi, co mám teď pustit. Zvlášť když by to měly být písničky, které mě nebaví. To je pak zbytečné trápení pro svatebčany i pro mě. To se mi naštěstí ale v poslední době nestává, páry, které si přejí univerzálního dýdžeje, odkážu na někoho jiného a hraji jen na veselkách lidí, kteří většinou už na nějaké mé „dydžině“ trsali za svobodna. To se pak často vyvrbí ve skvělé akce, na které dlouho vzpomínám. Možná i déle než novomanželé. 

Zahrál sis i na vlastní svatbě? 

Nezahrál. Matěj hrál. Ale odtančil jsem si to! 

Od DJ se čeká, že společnost roztančí a rozjásá. Máš nějaké fígle nebo hity, které vždycky zaberou? 

Na soukromých akcích jsou to pokaždé jiní lidé, jiný vkus, kraj i mrav. Takže úplné jistoty neexistují, i když pár hitů zabírá skoro všude. Ale hlavně mám za to, že bych těžko mohl někoho pobavit hudbou, která by nebavila mě. Takže hraji, co se mi líbí, těším se z hudby a doufám, že se k mému veselí časem přidají i ostatní. 

Nepiješ a nekouříš, dopuješ se maximálně čokoládou. Kolikrát za večer musíš odmítnout pozvání na panáka? 

Když tak nad tím přemýšlím, těch panákových nabídek zase tolik není. A pokud ano, tak je většinou poprosím o vodu nebo limonádu. Když jsou obzvlášť neodbytní, požádám je, jestli by mi nemohli sehnat tatranku. Většinou pak už nepřijdou. Nebo s tatrankou. 

Tata Bojs hrají už přes třicet let, máte za sebou rozsáhlou výstavu o dějinách vaší kapely, chystá se o vás dokument. Připadáš si jako součást fenoménu? 

Takhle jsem tedy o sobě ještě neuvažoval. Zajímavý pohled! Zkusím to říct doma. 

Foto z koncertů: Jan Slavík | Foto Tata Bojs: Salim Issa| Text: Helena Stiessová