UMĚNÍ ZACHYTIT PRAVDU
Slavná, ale skromná. Punková, přesto profesionální. Self-made woman, která si svou kariéru vybudovala úplně
od nuly — a dokonce hned dvakrát. Její pohled přes objektiv je upřímný, instinktivní a formovaný roky života mezi kontinenty. Se svatební fotografkou Sandrou von Riekhoff
jsme si povídaly o tom, jak ji ovlivnilo nejen cestování, ale třeba i mateřství a jak vnímá svatby po mnoha letech
v oboru. Nemá ráda „hezké“ a „bezpečné“ fotografie. Od svých kolegů vyžaduje smělost, odvahu a schopnost
zachytit pohyb i opravdové emoce. Právě díky tomu jsou její snímky tak nekonvenční, živé a zajímavé. Ať už fotí intimní elopementy nebo velké svatby slavných, Sandra vnáší do každého záběru totéž: odvážný pohled a neotřesitelný cit pro styl.
Sandra von Riekhoff, zakladatelka Divine Day Photography,
je mezinárodně uznávanou fotografkou, jejíž rukopis definuje
kinematografická estetika a schopnost zachytit syrové,
nehlídané emoce. Kanaďanka s německo-anglickými kořeny,
formovaná životem v Tokiu i Londýně, do své tvorby propisuje
módní vizi i punkovou neochotu hrát na jistotu. V současnosti
si Sandra pro svou fotografickou práci pečlivě vybírá jen
omezený počet exkluzivních projektů, aby mohla věnovat více
energie mentoringu a workshopům. Skrze své vzdělávací
programy dnes inspiruje novou generaci fotografů k hledání
vlastního autentického hlasu. Žije se svou rodinou střídavě
ve Vancouveru a Georgii.
Sandro, na začátek mám otázku na tvoje příjmení — von Riekhoff mi zní dost německy, ale ty jsi Kanaďanka a žila jsi ve Velké Británii. Jak si to vysvětlit?
Je to německé příjmení. Mám jednak německé předky, ale především jsem se provdala za muže, který má rovněž v rodině německou krev. Otcova strana rodiny je z Anglie a Austrálie, ale zároveň se do toho ze strany mého dědečka přimíchalo Německo. Matka mého manžela byla baronka — není to sice moje pokrevní linie, ale příjmení jsem si nechala, protože pro cestování je jednodušší mít v pase stejné příjmení jako moje
děti.
Jak se ti do života dostalo focení? Vím, že ses původně živila jako modelka.
Asi tak milion let nazpět. (smích) Můj táta byl fotograf-amatér, takže jsem jako dítě měla vždycky k dispozici nějaké levné foťáky. Snažila jsem se fotit motýly, aniž bych rozuměla ohniskové vzdálenosti, a všechno bylo rozmazané. Vážněji jsem se tomu začala věnovat až po škole, kdy jsem hodně cestovala. Žila jsem v Paříži, pak téměř dva roky v Tokiu a všechno
jsem dokumentovala na velmi jednoduchém Nikonu s ohniskovou vzdáleností 35 mm. V Tokiu jsem pomáhala přátelům z modelingové agentury s jejich portfolii. To byla moje první zkušenost s „režírováním“ lidí.
Ovlivnil modeling to, jakým způsobem dnes lidi fotíš?
Stoprocentně. Vím, jaké je ocitnout se před objektivem fotoaparátu — cítit se zranitelně, nejistě, někdy i trapně. Vím, jak lidi jemně vést, jak jim dodat pocit bezpečí, jak je nenuceně přimět k pohybu. Taková empatie je podstatnou konstantou mé práce.
A pak přišel Londýn.
Ano — přestěhovala jsem se do Londýna, pracovala jsem ve Fendi na Sloane Street, stala se ze mě nákupčí, vedla jsem vlajkový obchod, cestovala do Milána... Milovala jsem to. Pak mě přetáhla návrhářka Alice Temperley, abych jí pomohla vybudovat maloobchodní sektor. Zaváděla jsem systémy, vytvářela struktury — zkrátka dělala všechny ty nudné, ale
nezbytné věci. A jednoho dne mi došlo, že to naprosto nenávidím. Všichni ti návrháři o patro výš si plnili své kreativní sny a já seděla v kanceláři a rozebírala s kolegou EPOS systém pod příšerným umělým světlem. Takže jsem splnila prodejní cíl, nechala si vyplatit prémie a odešla jsem.
Chtěla jsi být znovu kreativní…
Přesně tak. Tehdy jsem ani neměla pořádný foťák, ale řekla jsem manželovi: „Dej mi šest měsíců a já z toho udělám kariéru.“ A během šesti měsíců jsem vydělávala jednou tolik co u Temperley. Obvolávala jsem designéry, vytvořila si portfolio s modelkami, které jsem oblékala do svých směšných šatů z výprodeje LVMH a nepřetržitě makala. Bylo to ještě před
érou sociálních sítí — aby se člověk skutečně zviditelnil, tak to vyžadovalo mnohem větší úsilí než dnes. Vytvořila jsem si webové stránky, jednoduše lidi „spamovala“ a sháněla klienty tímto způsobem.
A pak zavolali z BBC.
Více z rozhovoru si můžete přečíst ZDE.
Sandru najdete také v MILE 27 v jejím editoriálu Sólo pro královnu objektivu.
Text: Diana Rykrová | Foto: tvorba Sandry von Riekhof
