Matka a dcera. Dvě ženy navždy spojené pevným poutem. Jsou si podobné, a přece je každá svá. Jedna druhé předává své zkušenosti, promítá do ní své sny, ochraňuje, prožívá s ní každou radost a bolest. Druhá naslouchá, a přitom má svou hlavu, patří jí svět a touží se do něj vydat. Nechat domov za sebou a vědět, že se tam může zase vrátit, přijít si pro radu, podporu, inspiraci, pro lásku. Nebo jen pro chvíli pohody strávenou klábosením o maličkostech.

Jsou si podobné, i když by to třeba samy neřekly. Prozradí je drobné gesto, barva očí, tón smíchu. Matka je pro dceru předobrazem, vzorem, podle ní si utváří své představy o životě, ať už v nich rozvíjí to, co se máma snaží předat, nebo se vůči tomu vědomě či nevědomě vymezuje a hledá si jinou cestu. A dcera současně formuje mámu, zprvu nenápadně, ale s léty čím dál víc, někdy jsou ty chvilky těžké, plné kritiky, a pak je zapotřebí nadhled, trpělivost. Pochopení. Jednou si o tom budeme vyprávět a upřímně se smát, jak to bylo, mami, když jsem byla malá? Nikdo k sobě nemá tak blízko jako matka s dcerou, a z toho vztahu se dá čerpat nesmírná síla.